Cejch na svědomí

Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí (1.Tim 4:1,2)

„Vypálen cejch na vlastním svědomí“ to zní jako něco, co nechci mít. Stačí mi představit si značkování dobytka rozžhaveným cejchovadlem, představit si to zasyčení a zápach spálené kůže a to nemluvím o bolesti, kterou to způsobí.

Po zhojení zůstane na kůži necitlivé místo. Na základě tohoto příměru se také někdy výše uvedený text vykládá jako necitlivé svědomí. V dnešní úvaze chci zajít trochu dále. Cejch v první řadě nesloužil k poškození a znecitlivění kůže. Cejch sloužil k označení vlastníka zvířete.

Mluvíme-li o svědomí, pak tedy rozhodně nechci mít na svědomí něčí značku, že to moje svědomí někomu patří. Nechci mít na svém svědomí vypálenou značku „made in JW“ ani žádnou jinou. A o to přesně jde. Přidáte se do skupiny. Následujete její vedení. Poslušně zapřete sami sebe (své svědomí) a necháte si implantovat svědomí „made in ….“.

Svědomí lze definovat jako morální kompas člověka, vnitřní mravní smysl, který nám pomáhá rozlišovat mezi správným a nesprávným. Apoštol Pavel píše, že pohané jsou zákonem sami sobě, když jim jejich svědomí jednou říká ano a podruhé je obviňuje.

Svědkové Jehovovi prohlašují, že mají biblicky školené svědomí. Svá týdenní shromáždění obecně nazývají program. Říkají, že se účastní programu. A ti kteří jsou PIMO posměšně a trefně nazývají společná shromáždění programováním. Skutečně, chovají se jako naprogramovaní. A co je to po tom jiného než zákon. A kde je vlastní vztah s Bohem:?

Syneidesis – svědomí

Když apoštol Pavel psal dopis Římanům, přinesl do křesťanského slovníku pojem „syneidesis“ (svědomí) známý z řeckého filosofického světa. Klasická řecká filozofie Pavlovi doby neměla rozpracované pojednání o svědomí. Poprvé se s termínem svědomí  „syneidésis“ lze setkat u Démokrita (5. stol. př. Kr.) U Sókrata a jeho pokračovatelů nacházíme výraz „daimónion“ – božský hlas vnímatelný v nitru člověka. Původní význam syneidesis používaný ve filozofii je „spoluvědění „.

Myslitelé starověku si uvědomovali, že svědomí není zcela formováno kulturou, že základní etické hodnoty jsou spíše dány jako semena, která se dále působením prostředí vyvíjejí. A odpověď na otázku, kde se bere ten základ, hledali filozofové v Božím hlasu v nitru člověka. Apoštol Pavel, který zřetelně vnímal Boží hlas ve svém nitru, tento filosofický koncept pojmu svědomí bez problémů převzal.

Hlas svědomí

Vím, že pro někoho je nepředstavitelné, že by k němu Bůh mluvil. Pravděpodobně je to učením jeho skupiny, že to není možné a on to tedy nepřipouští. Jediným zdrojem rozvoje jeho svědomí je vyučování v rámci jeho skupiny. Přijme jenom to, co je důkladně zcenzurované. Bůh oslovuje každého člověka. Někde se používá výraz, že Bůh hovoří k našemu srdci. Tato slova si někde ukládáme a z toho se utváří naše svědomí. Pokud je naše svědomí utvářeno takovým způsobem, reagujeme na něj. Učíme se ho používat, stává se citlivým a použitelným.

Pokud je naše svědomí určené zákonem skupiny, máme učitele, máme zákon a to nám stačí. Zbavujeme se zodpovědnosti. Vždyť za morálnost našich činů již nejsme zodpovědni my, ale vyšší autorita. Už se nemusíme trápit. Špatného svědomí nás zbaví odkaz na autoritu. Už se nemusíme ptát svého svědomí, už si nemusíme pokládat nepříjemné otázky, už se nemusíme ptát Boha.

Tento princip se netýká jen náboženských skupin. Jsme lidé. V různých situacích nacházíme lidi, pro které je poslušnost nadřazené autoritě silnějším hlasem než hlas jejich slabého svědomí. Ale také na druhé straně vidíme lidí, kteří se rozhodli naslouchat svému svědomí, když se dostalo do rozporu s nařízeními autority. Tento odstavec je takovým odkazem na předchozí příspěvek, „co nás učí pandemie„.