Dechberoucí i děsivé…

„Roky jsem se usilovně modlil, abych tomu porozuměl a aby to v mém životě fungovalo. Ale nefungovalo. A jednoho dne, mi to najednou přeplo. Dlouho se to ve mně hromadilo a pak jsem se v mžiku rozhodl. Končím.

Přestože jsme se rozhodli, že církev opustíme, nepřestali jsme tam hned chodit. Zpětně to teď úplně nechápu. Ale tak jsme to prostě celý život dělali, v neděli se chodí do církve. Postupně jsme ale k tomu všemu pociťovali čím dál menší vztah a teprve po šesti měsících jsme se definitivně rozhodli, že už tam chodit nebudeme.

Opustit ortodoxní víru není jednoduché. Roky odkrýváte další a další vrstvy psychologických a kulturních vzorců, kterých jste si před tím vůbec nebyli vědomi. Postupně se vám to rozkrývá před očima.

Najednou jsem se rozhlédl po světě bez doktrinálních a teologických brýlí, které mi ho celý život vysvětlovaly. Byl to dechberoucí a děsivý pocit současně. Plán spasení byl doposud odpovědí na všechny existenční otázky. Ale ten teď zmizel. Není nic, čeho bych se mohl ve světě chytit. Dechberoucí a děsivé.

Jednu věc chci říct úplně jasně. Tohle není o tom, že bych si jako svobodomyslný mileniál vzal do hlavy, že odmítám všechny systémy autority a rozhodl se vzpouzet zavedenému řádu, což lze dnes vidět v náboženském prostředí velmi často. Mnoho lidí víru opouští. Mně nešlo o to se vzpepřít instituci či pravidlům. Pořád mám v životě pravidla. Pořád se řídím mnoha zásadami, které jsem si osvojil díky mormonské výchově. Když jsem mormonskou církev opouštěl, tak jsem ve skutečnosti prchal před systémem, který ve mně dusil a podkopával to, kým opravdu jsem. Musel jsem to potlačovat v zájmu vyššího cíle, ve jménu spravedlnosti a toho, kým mě Ježíš chce mít. Ubližovalo mi to a ubližovalo to lidem v mém okolí.

Když o tom chcete s někým mluvit a zpochybníte status quo, tak samozřejmě přichází následky. Není tam pěstována kultura dialogu. Pořád jen poslušnost, poslušnost, poslušnost, poslušnost…“

anglický originál

I put in the years of praying, asking and effort towards making this work. And it wasn´t working. And one day, like a switch, it just so much came out of me, and I quickly decided that I was done.

Even though we started to leave the church we were still going to church every Sunday. Which I don´t really understand in retrospect. All I can say, that´s what we did every Sunday. But we slowly started to feel an emptiness towards it, and over the course of six months, we finally decided to stop going to church.

Leaving any orthodox religion is not easy. There are layers and layers of psychological and cultural conditioning that you don´t even realize is there until you start to peal it back.

Now you looked around in the world and I didn´t have a doctrinal and theological framework to understand it, which was at once exhilarating and horrifying at the same time. My existential view was so neatly packaged by the plan of salvation. And it was now gone. I had no plan. I had no framework to make sense of the world. Exhilarating, but horrifying.

And let me just be clear about something. This is not my millennial brain trying to reject authority structures and subvert old institutions like is happening in a lot of religious context right now. A lot of people are leaving religion. I wasn´t trying to get away from some disciplined structure. My life is still a disciplined structure. I still have a lot of the artifacts from my Mormon upbringing. What I was fleeing when I left the Mormon Church was a structure that I feel like put down who I really was, made me cover it up in the name of a broader vision of what righteousness is and what Jesus wants me to do. It wasn´t me. It was harmful towards me, and it was harmful towards others. And consequences were severe if you spoke up and you challenged the status quo. The culture is not the one of discourse and debate. It is one of obedience, obedience, obedience, obedience…