Vánoce – mohu je slavit?

Fakta o Vánocích jsou jasná. Jsou to původně svátky zimního slunovratu. Křesťanskou podobu dostaly až později. Vánoční tradice do sebe pojala mnoho zvyků. Tato fakta není potřeba opakovat lidem, kteří prošli organizací svědků Jehovových popřípadě církví Nový život nebo … Naopak pro další může být otázka „mohu je slavit?“ naprosto nepochopitelná.

Jako dítě jsem je slavil spolu s rodiči. Měli jsme doma stromeček, dostávali jsme dárky. Byt byl provoněný jehličím a ze stromku jsme ozobávali čokoládové bonbóny. V televizi bylo spousta pohádek. Navštívili nás i teta se strejdou, aby nám dali dárky, které nám „Ježíšek nechal u nich, aby nám je předali“, čemuž jsme v raném dětském věku věřili. Ježíška jsme vždycky chtěli vidět, ale neměli jsme to štěstí, vždycky přišel zrovna, když jsme se koupali. Zklamání, že jsme ho neviděli vystřídala radost z dárků.

Když jsem se stal jedním ze svědků Jehovových, přestal jsem Vánoce slavit. Bylo to naprosto samozřejmé, vždyť je přeci Bůh nemá rád, protože jsou pohanské a plné lží. Sám jsem se s tím srovnal. Bylo to těžké hlavně kvůli rodičům, protože jsem věděl, že je to mrzí, když nejsem s nimi a straním se. Vzpomínám si, že pro mladé svědky Jehovovy z nevěřících rodin, bylo možné odjet někam na chatu s přáteli. Být někde se svými vrstevníky a užívat zábavu bylo fajn. Rodiče to asi tak neviděli.

Má Bůh rád Vánoce?

Někteří lidé jsou přesvědčeni, že Bůh Vánoce miluje a je to jím požehnaný svátek. Naproti tomu druzí tvrdí, že jsou Vánoce Bohu odporné a ty, kdo je slaví nemá Bůh v oblibě (eufemistický výraz pod kterým máš pochopit, že je Bůh nenávidí). Velmi vyhrocené, že? A co na to Bůh? Řeší Bůh vůbec nějaké Vánoce? Řeší Ježíš jestli jsme trefili přesně jeho narozeniny?

Slavení svátků v prvním století.

Slavení/neslavení svátků řešilo mnoho křesťanů v prvním století. Ti, kteří pocházeli ze židů a těch byla zprvu většina, měli zažité židovské svátky. Ti, kteří pocházeli z pohanů měli vazby na pohanské svátky. Někteří ze židů byli radikálnější a měli za to, že i křesťané z pohanů by měli zachovávat židovské svátky (a nejen svátky, celý zákon, celý způsob života).

Křesťanství, které přinesl Kristus, je o svobodě, o vyvázání ze smlouvy zákona, o vysvobození ze svázaností s pohanským modlářstvím. Do smlouvy zákona se žid v podstatě narodil bez možnosti volby. Jak z takové smlouvy ven? Ap. Pavel smlouvu zákona připodobnil k manželské smlouvě, která je na celý život a uvedl, že muž či žena jsou vázáni ke svému partnerovi po celý život tedy až do své smrti. A o tom je také 6. kapitola Římanům, o smrti a znovuzrození. Zemřít starému životu a vstát spolu s Kristem znamená vyvázat se ze všech smluv a začít kompletně znovu.

K prožití této skutečnosti bylo a je potřeba pochopit, kdo je Kristus, co udělal, že už to udělal, že už je hotovo. Historický záznam posledních slov „Dokonáno jest“ s následnými zaznamenanými událostmi, které nastaly v souvislosti s jeho smrtí by měly stačit k tomu, aby bylo jasné, že už bylo a je hotovo. Bylo dosaženo vítězství. Není třeba vyhlížet nějaké budoucí datum. Vysvobození, které bylo získáno, už je k dispozici všem.

A v souvislosti s tím je potřeba chápat slova: „Ať vás nikdo nesoudí pro to, co jíte nebo pijete, pro svátky nebo novoluní.“ To byly věci patřící zákonu, patřící minulosti.

Co není z víry, je hřích

Tady začíná život víry. Uvěřit a přijmout skutečnost nového života. Jde o to čemu věřím, jinak mě mé svědomí, můj vnitřní člověk odsuzuje. Jestli to dělám, protože vím, že mám svobodu a ty věci jsou skutečné, tak to činím z víry a mohu klidně svátky zákona hodit za hlavu. Pokud je moje vnitřní víra jiná a nemám v tom jistotu, tak pro jistotu ještě dodržuji zákon, protože kdo ví. Tak je to s věcmi víry. Tady nejde o Boha, ale o člověčí duši, o to aby nebyla deformována nejistotou, zatěžována vinou, obtížena vědomím hříchu.

Bůh nemá problém, ten ví jak to je. Záleží mu na jeho dětech a jejich blahu. Problém mají ve svých srdcích jeho děti, protože si nejsou jisté jestli smějí to či ono. Co pro mě Bůh mohl udělat více, než dát za ně svého Syna, aby uvěřili v jeho dobrotu.

A co tedy ty Vánoce?

Pokud jsi prošel nějakým fundamentalistickým společenstvím, bylo do tebe vštípeno, toto Bůh nemá rád, to nesmíš. Je to jako nějaký zákon uložený v tvém srdci. Jedna z mříží tvého vnitřního vězení. Obraz Boha, který nosíš v srdci je pokřivený a ten ti říká: jsem Bůh vyžadující poslušnost a nesnesu nic jiného než absolutní přesnost a pravdu. Jsi vnitřně natolik přesvědčený, že když tu hranici nakonec překročíš očekáváš blesk z nebe jako okamžitý projev Božího hněvu. Pamatuj! Bůh Tě miloval dříve něž jsi se narodil, dříve než jsi se stal členem nějakého společenství a přestal jsi slavit Vánoce. Miloval Tě, když jsi je ještě slavil a miluje Tě stejně, i když je teď třeba neslavíš.

Jaká je skutečně Tvá svoboda?

Pokud přijmeš skutečnost, pokud uvěříš, tak nemáš problém dělat cokoliv. Ke všemu jsem svobodný(á) skrze víru. To je ten smysl. Pokud tady napíšu, že je v pořádku slavit Vánoce, vyzdobit si byt, ozdobit stromeček, nakoupit dárky a ty to uděláš? Pokud to bude z víry, tak je to v pořádku. Copak se bude Bůh hněvat, kvůli projevení lásky svým nejbližším?

Můžeme být svobodní a dělat spoustu věcí a uchovat si skvělý vztah s nebeským Otcem. Nebo můžeme ty věci dělat ze vzpoury, tomu zlému nepřejícímu Bohu natruc. Tak si to odnáší mnoho lidí, kteří prošli nějakou „ultra církví“ a místo svobody si do života odnášejí náboženské okovy nebo alespoň jizvy.

Když jsem opustil organizaci svědků Jehovových

Odnesl jsem si více než jsem si uvědomoval. Něčeho si je člověk vědom a něco trvá roky než mu to dojde. A za tu dobu než mu to dojde, tak to nadále utváří jeho život, určuje jeho životní rozhodnutí. Když mluvíme o Vánocích, tak mě velmi potěšilo, když jsem si hledal novou církev, která se stane mým domovem, že ta, do které jsem se šel podívat, má stejný náhled na Vánoce jako organizace svědků Jehovových. Byl jsem nadšený. Říkal jsem si, tady to berou s pravdou vážně. Důvod k mému odchodu od SJ bylo špatné pochopení Ježíše Krista a omyly v učení Svědků Jehovových. Stále jsem však byl hledačem pravdy a obraz Boha, který jsem nosil v srdci byl obraz Boha pravdy. Trvalo to delší čas, ale Bůh mě dovedl i k tomu osobnímu poznání, že Bůh není v první řadě „pravda“, ale v první řadě „láska“.

A tento krok v poznání nakonec vypůsobil další odchod z organizace, tentokrát z malého fundamentalistického společenství „Nový Život“ v Ústí nad Labem.

Za to poznání jsem Bohu vděčný.

Sdílet

Napsat komentář