máme za sebou úmrtí v rodině. Jeden příbuzný (SJ) zemřel po dlouhé nemoci v poměrně mladém věku. Chtěl bych v té souvislosti napsat krátkou úvahu na téma smrti a co je po ní.
Zajímavý rozhovor
Vzpomínám si na jednu zkušenost z kazatelské služby. Chodili jsme v Litoměřicích v ulicích s názvy podle ovocných stromů. Dali jsme se do řeči s mužem středních let. V hovoru přišla řeč na vzkříšení. Protože jsme mu předtím vysvětlovali, že lidé nemají duši, ale jsou duše a po smrti tedy žádná část člověka nezůstává, tak najednou přišla zcela logická otázka. Když není žádná duše, tak jak mě Bůh může vzkřísit? „No, prostě vás znovu vytvoří“, odpověděl jsem. A muž mi velmi správně odvětil, „ale to už nebudu já, to bude moje kopie“. Na to jsem mu nedokázal odpovědět.
Pamatuji si to 30 let. Jeho myšlení bylo jednoduché a logické. Uvažoval tak, že musí něco přetrvávat po smrti, něco zásadnějšího než tělo. Tělo Bůh vytvoří nové. Ale to, co dělá mě, mnou – moje myšlení, moje osobnost, moje já. Ten muž správně intuitivně vnímal, že zde musí být něco, co jen tak nezanikne, něco na co se dá zavolat, co se dá znovu obalit tělem, něco, co zajistí kontinuitu bytí.
Svědectví knihy Jób
Vlastně stejně to vnímal i pisatel knihy Jób.
Ach, kdybys mě skryl v šeolu, kdybys mě držel skrytého, dokud se neobrátí zpět tvůj hněv, kdybys mi stanovil časovou mez a vzpomněl si na mne. Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít? Všechny dny své nucené služby budu čekat, dokud mi nepřijde úleva. Zavoláš, a já ti odpovím. Budeš prahnout po díle svých rukou. (Job 14:13-15)
Job zcela zjevně nehovoří o upadnutí do neexistence a znovustvoření.
Co říká Kazatel?
Kniha Kazatel se našeho tématu dotýká větou: Kdo zná ducha lidských synů, zda vystupuje vzhůru; a ducha zvířete, zda sestupuje dolů k zemi (Kaz 3:21) Kazatel nikterak nezpochybňuje existenci nehmotné složky člověka, která po smrti někam jde. Hned na začátku jeho úvah se dočteš, že se bude zabývat výhradně životem pod sluncem (Kaz 1:3). A z tohoto pohledu je pak následně nutné posuzovat sdělované myšlenky.
Osobní Pavlovo svědectví
Pavel o nehmotné části člověka nepochyboval. Když psal dopis do Korintu, tak pro něj existence mimo vlastní tělo byla naprosto reálná. Psal: Znám člověka ve spojení s Kristem, který před čtrnácti lety zda v těle, nevím, nebo mimo tělo, nevím; Bůh ví byl jako takový uchvácen do třetího nebe (2.Kor 12:2)
Stejné chápání člověka ukazuje když píše: Kéž vás zcela posvětí sám Bůh pokoje. A ať jsou váš duch a duše a tělo zachovány v každém ohledu zdravé a bezúhonné při přítomnosti našeho Pána Ježíše Krista (1.Tes 5:23)
Na dalším místě píše: Vždyť slovo Boha je živé a vykonává moc a je ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč a proniká až k rozdělení duše a ducha a kloubů a [jejich] morku a [je] schopné rozeznávat myšlenky a úmysly srdce (Žid 4:12)
Takže existence nehmotné složky člověka Bible dosvědčuje zcela jasně. Člověk nepřestává existovat. Tělesná smrt nenarušuje kontinuitu jeho bytí. Bůh na něj může zavolat a dát mu tělo. Na tělu až tak nezáleží. Tělo dostaneš podle prostředí, ve kterém máš žít. A jsou nebeská těla a pozemská těla; ale sláva nebeských těl je jednoho druhu a [sláva] pozemských těl je jiného druhu. 1.Kor 15:40
Kdybych tyto verše záměrně ve své Bibli nepřhlížel, kdybych netrpěl onou selektivní slepotou, tak tomu muži, kterého jsme zmínil v úvodu, bych dal uspokojivější odpověď. Tak ji dávám alespoň teď