Dětství (pokud se to povede) je krásná část života. Máma a táta jsou celý svět. Rodiče mají pravdu a všemu rozumí. I neposlušné děti to vědí. Jenom se občas svou neposlušností dožadují více rodičovské pozornosti. I ony mají rodiče jako pevný bod ať už pro ochranu nebo později, aby se měli vůči komu vymezit.
Podobné je to s církví, organizací, shromážděním. Je tak pohodlné být dětmi ať už poslušnými nebo vzpurnými puberťáky. Jednou však přijde chvíle, kdy odcházíme z domova a stavíme se na vlastní nohy. Pak poznáváme dvě tváře svobody. Opojný pocit možností a tíseň z možných špatných rozhodnutí. se kterými budeme muset žít.
I v náboženské oblasti je normální, když opouštíme zdi organizace, které nám v dobách našeho dětství, naší nedospělosti poskytovaly pocit bezpečí. Časem se nám totiž staly zdmi vězení, které nám začaly bránit v dalším růstu. Člověk potřebuje v určitém bodě přejít k dospělosti. Nemůže navždy zůstat dítětem závislým na pomocí, bez přijetí svobody a zodpovědnosti.
Najednou říkáme Bohu, teď už to budeme já a ty. Přijímám tvou svobodu a děkuji ti za ní. Opouštíme pomocné ruce skupiny. Tak jako opouštíme školu a jdeme do práce. Bohužel tento proces nebývá přijímám a chápán dobře. Církve se proměňují v sekty, které chtějí vládnout. Chamtivě si chtějí všechny stále držet. Brání svým členům dospět a přeji si, aby zůstali navždy dětmi. Vytvářejí mechanismy strachu, které mají lidem ztížit až znemožnit odchod. Když odejdeš, bude z tebe odpadlík a už se nebudeš smět vrátit.
Ale nelze vinit jen vedení církve. Našel jsem i prohlášení mířící do řad členů poukazující na charakterové vlastnosti. „Lenost a zbabělost jsou skutečným důvodem, proč někteří lidé zůstávají po celý svůj život nedospělými. Raději, než aby se řídili svým vlastním rozumem, spoléhají na rozum někoho jiného. A právě tato dobrovolná nedospělost je důvodem, proč se někdo jiný tak snadno ujme vlády nad jejich rozumem a stane se jejich vůdcem. Je totiž o hodně pohodlnější být celý život nedospělý a nechat se vést za ručičku, než se naučit spoléhat na vlastní rozum.„
V listech apoštola Pavla rovněž nacházím myšlenkový postoj cesty k dospělosti. Pavel očekával, že lidé budou dospělí, že budou dělat pokroky a káral ve svých dopisech ty, kteří pokroky nečinili a bylo je potřeba stále dokola učit těm samým věcem. Psal „vzhledem k času už byste dávno měli být učiteli a místo toho se stále točíme dokola na základních naukách a vy to potřebujete slyšet znovu a znovu.“
1 Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy – ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha, 2 učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu. 3 Dá-li Bůh, vydáme se dál. 4 Pro ty, kdo byli už jednou osvíceni, kdo okusili ten nebeský dar, získali podíl na Duchu svatém, 5 okusili dobrotu Božího slova i moc budoucího věku. Žid 6 kap.
Rád bych věřil, že existují církve, které se zhostí své průvodcovské role správně a dokáží integrovat věřící na všech stupních vývoje. Ale stejně jako je snadné vzdávat se své svobody, je lákavé rozhodovat za druhé. Díky za článek.