Šest pilířů radikalizace

Radikalizace dokáže člověka kompletně zaslepit a člověk je pak schopen dopouštět se bez výčitek strašných věcí. Jak to probíhá?
Vzhledem k nebezpečnosti radikalizace o ní bylo již napsáno mnoho a to z různých úhlů pohledu. Názory na mechanismy radikalizace se pochopitelně liší, ale na jednom se odborníci shodnou, mentalita „my versus oni“. V tomto článku bych chtěl nastínit šest mechanismů, které tuto mentalitu společně utvářejí:

  1. Očividný fakt – tak radikální skupiny popisují své učení, ať už celé, nebo jeho jádro. Vyžadují jeho přijetí bez otázek.
  2. Zpochybňování vlastního úsudku – tak radikální skupiny odrazují lidi od kritického myšlení o svém učení. Tvrdí různé věci, např. že nejste dostatečně duchovní, nebo inteligentní, nebo zkušení atd. abyste jejich učení byli schopni samostatně posoudit.
  3. Pošpinění pochybujících – tím skupina ještě umocní předchozí bod, přiřkne pochybujícím zlé úmysly nebo negativní vlastnosti.
  4. Nepřátelství nevěřících – radikální skupina se snaží přesvědčit lidi, že ti, kdo nevěří jejich učení jsou bytostně nepřátelští vůči těm, kteří jí věří. Za obzvláště nepřátelské a zákeřné označují ty, kteří od víry upustili.
  5. Perzekuční komplex – pochybnosti a údajné nepřátelství nevěřících prezentují jako systematickou snahu umlčet pravdu. Prezentují to tedy jako důkaz pravdivosti svého učení. To také poskytují jako hlavní výmluvu pro neúspěchy svého hnutí.
  6. Tvrdohlavost ctností – radikální skupiny prezentují a odměňují samotnou neoblomnost přesvědčení jako nejvyšší ctnost. Prsty v uších jsou pro ně známkou silné víry.


Za použití těchto taktik dělají radikální skupiny z otázek, o kterých se dá diskutovat a hledat správná odpověď, boj o holé přežití. Celou situací staví do mentality „my vs oni“. Jejich následovník není pouze zastáncem názoru ale bojovníkem svaté války.
To neznamená, že by se k vám vždy chovali nepřátelsky. Často se s vámi budou schopni normálně bavit a více méně normálně přátelit, ale pouze do bodu, než dojde na otázku jejich přesvědčení. Jakmile vyjádříte nesouhlas, začnou se chovat, jako byste na ně namířili nabitou zbraň.
Je snadné soudit druhé a označovat jejich názory za radikální. Jak poznám, jestli sám nejsem radikalizován? Jak si moje názory stojí ve světle těchto zmíněných mechanismů?

  1. Proč tomu vlastně věřím? Mám spolehlivé zdroje a fakta, která si můžu ověřit? Odpovídá síla mého přesvědčení zdrojům a argumentům, které mám k dispozici, nebo je má argumentace něco na způsob: „Prostě to vím!“
  2. Přijímám názor čistě na základě autority? Může člověk, jehož tvrzení přijímám, doložit schopnosti a zkušenosti které tvrdí, že má? Jsou moje znalosti dané problematiky skutečně omezené, nebo si jen netroufnu oponovat?
  3. Jak se dívám na ty, kteří se mnou nesouhlasí? Nakolik jsem ochoten připustit, že se v dobré víře mýlí, nebo že by dokonce mohli mít pravdu? Zastávám svůj názor, protože je podložený, nebo proto, že nechci být jedním těch, kteří nesouhlasí?
  4. Jak reaguji na nesouhlas? Vyvolává ve mně pocit ohrožení, nebo dokonce agresivitu? Jsem schopen a ochoten bavit se o dané věci otevřeně a s respektem, nebo to vždy skončí hádkou?
  5. Snaží se někdo názor, který zastávám umlčet? Pokud si myslím, že ano, myslím si to na základě vlastních zkušeností, nebo proto, že jsem o tom lidmi se stejným názorem neustále přesvědčován?
  6. Jak se stavím k pochybnostem? Jsou pro mě některé myšlenky „zakázané“? Pokud mám pochybnost, vede mě k hledání odpovědí, nebo se ji snažím prostě vytěsnit? Považuji pochybnost v dané věci za selhání?

Dalo by se to tedy shrnout v zásadě v jedinou otázku: Je pro mě můj názor součástí mé identity?

Zdroj: převzato z internetu

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *